Ocenění

V kraji bujné vegetace a hojnosti divokého života, kam jsem se před lety přestěhoval, slouží ke spojení mezi obcemi klikaté asfaltové cesty. Černý had. Na hadím hřbetě často potkávám obyvatele království divočiny. Někteří z nich se na hřbetě vyhřívají, jiní ho z donucení používají k přechodu mezi světy. Citlivě se učím projíždět a rozeznávat denní dobu, do které spadá čas migrací. Těsně před rozedněním, nejčastěji pak sedí na hadovi spící ptáci. Hned potom se vydá na pochod armáda žab, šneků, plžů, mlžů Přes den bývá relativní klídek. K večeru, večer a celou noc, had usne a splyne s okolím. Nenahání strach a tiše spí. Slepá důvěra ostatních obyvatel, pak přináší všechny možné nahodilé setkání. Jedině pozorná jízda a sem tam pro-troubení do tmy, je vykoupením nestát se masovým vrahem. Docela dobře to funguje, řekl bych až výborně, ovšem nerad bych to zakřikl. Jediní s kterýma to až do nedávna nevycházelo, byly právě přes den, motýli. V čase motýlů, dvě sezony, si před nevyhnutelným osudovým střetem, vědomě přeji, aby k tomu nedošlo. Je až neuvěřitelné, i v jak vysokých rychlostech na motorce, v záblesku momentu, tahle praktika přináší ovoce. Až do nedávna jsem pro naší domluvu neměl vysvětlení, to nemám ani teď, ale... lépe to chápu .*

Již několikátý den praktikuji, že vypínám mobil. Nosím ho v kapse, jako třeba otvírací nožík. Teprve potřeba ukrojit si v naší rezervaci kousek komunikace, je ten pravý důvod odhalit ostří. Můj šéf počítá s tím, že kdykoli zavolá jsem k dispozici, moji známí, příbuzní i kamarádi. Tahle mobilní pohotovost, v mnohých případech suplující pocit sounáležitosti, v hlavě živí samostatně žijící přelud. Stíní dopadu sluníčka na to co je.*