Ocenění

Z největšího vestibulu nádražního komplexu života, docoural jsem na peron. V dálce nenávratně mizí rychlík jenž jsem promeškal. Z posledního vagonu mává na rozloučenou skupinka dětí s úsměvem na tváři. Stejně jako s dušemi u zvířat, když si získám důvěru u dětí, neochočených lidí, pociťuji velké naplnění z komunikace. Mezi nárazníky visí stará nádražní lampa, plamínek, který v noci nad obzorem připomíná nevýznamná hvězda Fornax .* ....nepociťuji potřebu potomků a nikdy tomu tak nebylo, ovšem velkou rodinu a společně prožitý život nic nenahradí. Těšil jsem se na své děti, jako na největší spřízněnce své duše. Vždycky jsem tvrdil, že na všechno v životě můžu být flink, ovšem fotr, chci být nejlepší ... ... je tohle cesta ke svobodě ? Každý pak, kdo mně bude považovat za blázna, proto že se zbavuji majetku...krámů který mně obklopuje, snad pochopí, že postrádají smysl. ...popsal jsem vám slovy tok myšlenek při ranní meditaci. Film pod víčky při hudbě. I přes zavřené oči, jako pramen potoka, rojili se slzy. Ovsem přátelé, slzy oschli, oči jsem otevřel a nevím proč jsem uvnitř plný optimismu a síly. Sílu a radost přeji i vám *