Ocenění

Zdravím, byl jsem vyzván, abych se podělil o své zážitky, zkušenosti s pokusem o přechod na pránickou výživu uplynulé léto ve Francii, za přítomnosti Henriho Monforta. Své čerstvé dojmy jsem již dříve zveřejnil ve svém internetovém "fotodeníčku" a nedávno zde na web breatharian.cz někdo umístil na mou stránku odkaz. S odstupem času jsem tedy ještě dopsal jakousi zpětnou reflexi a pár dalších podrobností, které by mohly být pro někoho dalšího něčím užitečné ( tento dodatek jsem rovněž vložil i do svého osobního webu, aby bylo vše pohromadě - http://galeriemagda....b_prana2012.php - pod tímto odkazem tedy najdete pár fotografií a čerstvé dojmy, níže připojuji pár doplňujících podrobností ) *** Byl to patrně poslední skupinový přechod, kterého se účastnil Henri Monfort, protože v jeho průběhu se rozhodl své veřejné aktivity spojené s pránickou výživou ukončit, všechny další kurzy zrušil. Důvodem byl již neúnosný tlak namířený proti jeho osobě, anonymní útoky včetně vyhrožování fyzickou likvidací jeho osoby. V zemi (ve Francii), kde jsou obecně aktivity spojené s breathariánstvím označovány za extrémismus a nebezpečné sektářství, se takovým útokům těžko čelí. V porovnání s atmosférou ve Francii je Česká republika ráj a Henri rád vzpomíná na návštěvu naší země a na velký zájem o jeho přednášky včetně možností otevřeně vystoupit v masových médiích. To je situace, která je ve Francii nemyslitelná. Z tohoto důvodu můžeme být rádi, že žijeme tam, kde žijeme. Jsem osobně přesvědčený, že není žádný důvod truchlit nad tím, že Henri nepovede žádný kurz v České republice, jak původně plánoval. Obzvlášť zde v ČR jsou podmínky tak příznivé, že je stačí jen využít. Ostatně Henri nikdy žádným "vůdcem" nebyl a velmi se tomu bránil. Mohu to potvrdit ze své zkušenosti z Francie, kde nás Henri v průběhu přechodu opakovaně upozorňoval na to, že není a nemůže být žádným guruem, a že jsme každý od začátku svobodní a zodpovědní za svůj vlastní život. On nám může být pouze inspirací a poskytnout pár doporučení na základě jeho vlastních zkušeností, nic víc nic míň. Touto inspirací a povzbuzením byli i lidé, kteří naši skupinu přijížděli na pár dní navštívit - breathariáni, kteří již dříve přešli úspěšně na pránickou výživu. Byli to na první pohled nenápadní, milí lidé vesměs středního věku. Mě osobně velmi povzbudilo setkání s jednou takovou paní kolem padesáti let, která po přechodu na pránu v sobě objevila velkou radost z pohybu. Každé ráno se za úsvitu vydávala úctyhodným tempem do hor s nordickýma hůlkama a k "obědu" (vizualizaci prány) se vracela s mnoha kilometry v nohou. Připravovala se na pouť do Santiaga de Compostela a byla nadšená z toho, že celou tu cestu bude moci absolvovat na práně. Tahle paní mi říkala, že když dříve procházela za přítomnosti Henriho přechodem na pránu, vůbec pránu neviděla a ani se jí nijak zvlášť nedařilo prožívat vizualizaci. Přesto všechno její tělo evidentně porozumnělo o co jde, protože stabilizovaná váha, nárůst vitality a naopak pokles času potřebného ke spánku hovořily za vše. To bylo pro mě tedy velmi povzbuzující, protože ani já jsem se nemohl pochlubit tím, že vidím jak kolem mě poletují částice prány, jak to mnozí běžně popisovali. Abych tedy ještě dokreslil jak probíhal tento skupinový přechod na pránickou výživu s Henri Monfortem: Nejvýstižnějším slovem, kterým bych mohl Henriho roli v tomto procesu označit, je "moderátor". Spoustu času jsme trávili individuálně každý po svém (odpočinek, procházka, cvičení...), setkávali jsme se společně v kruhu v pravé poledne a k večeru (kdo měl chuť, mohl se ráno připojit k Či-kungové "rozcvičce"). Setkání v kruhu začínaly společnou vizualizací prány, počínaje "zakořeňováním" - Henri tuto vizualizaci provázel slovem a popisoval krok za krokem, co se odehrávalo. Nejprve jsme si představovali kořeny, které vrůstají do Země z našich nohou a přinášejí nám do těla potřebnou sílu, která stoupala podél naší páteře až nahoru do hlavy, kde vytrysklo korunní čakrou bílé světlo prány a spojilo se se zářícím bílým světlem přicházejícím shora. Pak jsme šli pozvolna odshora dolů, orgán za orgánem celým tělem a nechávali části svého těla prosvěcovat a "nasycovat" touto energií. (Pro nás čechy to byla báječná lekce francouzštiny - kapitola anatomie, kterou jsme opakovali denně, takže už asi dosmrti nezapomenu co je to "colonne vertébrale", nebo a jak se řekne "až do konečků nehtů" ) Po této úvodní vizualizaci se Henri v roli moderátora ptal jednoho po druhém, jak se ten den cítí, jaké pozoruje změny, případně nesnáze. Všichni jsme tedy takto mohli sdílet všechny zkušenosti, které se od sebe navzájem lišily. Všichni také mohli na slova druhého člověka reagovat, doplnit svým vlastním zážitkem, nebo doporučit třeba nějaké cvičení, které mohlo v daných případech pomoci. Šlo v prvé řadě o fyzické nepohodlí díky detoxikaci těla, lidem se ozývaly staré rány apod. Henri do individuálního přechodu nijak nevstupoval, jeho rady se týkaly především obecných doporučení jako: "Nezapomeňte pít", "hrozí ti dehydratace", "opatrně na slunci, choďte s pokrývkou hlavy ať nedostanete úpal", "nezapomeňte odpočívat i když v sobě již cítíte sílu", nebo "pohybujte se, pokud to jde, abyste nepřišli o svalovou hmotu", případně "Využijte to krásné jezírko k plavání, tělu to velmi prospěje". Toto jsou také asi jediné rady, které bych mohl osobně někomu předat. Vše ostatní může u každého člověka probíhat zcela jinak. Myslím si, že tragická situace by mohla nastat právě tehdy, kdyby se někdo domníval, že všemu rozumí a že může druhé lidi něco "správně učit". Každý má v sobě jiné překážky a překvapení, jejichž úspěšné zdolání vyžaduje jen a pouze individuální přístup. Jeden druhému můžeme pomoci pouze láskyplnou podporou a pochopením. Na závěr dodám co je mi známo o současném stavu lidí, se kterými jsem pokus o přechod na pránickou výživu v létě absolvoval. Většina lidí se později postupně k pevné stravě vrátila, včetně mého kamaráda Pavla Nývlta, který vypadal ve Francii velmi stabilně a spokojeně, ale jeho tělo po návratu do ČR ztatilo stabilitu, začala klesat váha a dostavily se zdravotní nesnáze. I další lidé pociťovali nestabilitu a rovněž společenský tlak, proto se vrátili k ovocným šťávám, vitariánství nebo k úplně běžnému jídlu. Zůstávám v kontaktu s lidmi, kteří stejně jako já vnímají zkušenost jako velký dar a užitečnou lekci k sebepoznání a k blízkému dalšímu pokusu o přechod, ať už tento proces bude mít podobu 21 denního cyklu, nebo jinou formu. Přeji všem, kteří se o tuto cestu osobního rozvoje a sebepoznání upřímně zajímají, nalezení vnitřní stability a sebejistoty. Nečekejte na učitele, který není jinde než ve Vás samotných, probuďte ho a veďte s ním plodný dialog. Nezapomeňte být v kontaktu se všemi součástmi Vašeho bytí, jak s fyzickým tělem a jeho potřebami, signály, tak s emoční a duchovní stránkou. Také nezapomínejte na okolní svět, se kterým jsme všichni spojeni. Přijměte plnou zodpovědnost za svůj život a nečekejte na někoho, kdo vám "pomůže". Už vám pomohlo tisíc andělů, že jste se mohli zrodit a žít své životy ve svým tělech v tomto světě. No a hlavně se nenechejte zastrašit zoufalcema, mějte pro ně naopak pochopení, Vaše vlastní strachy nechte v klidu doznít, nepopírejte je, ale nepodléhejte jim, poznejte odkud pramení. Obvykle strach plyne z neznalosti, z dosud nepoznaného. Ale o to nám přece jde, ne? ...tak to je asi tak vše, co mě napadlo dodat. Aktuálně žiju na syrové veganské stravě, kterou občas doplním rýží a napařenou zeleninou, váhu mám stabilizovanou a zatím nejvyšší za svůj život, žiju ve městě, pracuju a snažím se udržet si zdravý dialog se svým tělem a skrze něj se učím poznávat a postupně ovládat energii, která mým tělem protéká. Vědomě pracuji na přípravě svého těla k výživě z prány bez nutnosti přijímat pevnou potravu, ale nestanovuji si to jako svůj smysl života a cíl. Jednoduše proto, že si myslím, že by byla škoda mít cíl tak nízký PS: díky za tento web, je to užitečný zdroj informací a inspirace !

Ahoj,napojenie na pránu,ako to nazývaš,nepociťujem nikdy nijako výrazne viac,alebo menej,porovnal by som to asi tak,že telo funguje akosi automaticky,ako na autopilota,teda na zdroj výživy,som napojený neustále a telo si vezme čo potrebuje a koľko potrebuje v závislosti na zaťažení,ja to už viac menej neriešim,doprajem si ale častokrát tzv. mlstné chvíľky,kedy vedome čerpám energiu,tu ale musím podotknúť,že najsilnejší a hlavný zdroj výživy máme VŠETCI v sebe,neleží nikde mimo nás,no a čo sa týka tých zaťažení v bežnom živote asi ťa trochu sklamem,ale môj ,,bežný" život sa veľmi zmenil,tzv.psychické zaťaženie prestalo existovať,je to len stav mysle a už asi od augusta r.2013 neviem,čo je to psychické zaťaženie,no a čo sa týka práce fyzickej,robím len čo chcem,kedy chcem a koľko chcem,ale od novembra 2012,čiže ešte pred zmenou mojej výživy,nepracujem nikde,pre nikoho,nemám príjem a ani nepoberám žiadnu podporu,alebo dávky,ale to má súvis s niečím iným a prechod na pránickú výživu bol len logickým vyústením a ponúknutou mi možnosťou(aj keď nevedome-vtedy som to ešte nevedel a ani som nemal,informácie o tom,že niečo také existuje) ako sa stať ešte viac-povedal by som skoro absolútne nezávislým na systéme,ale to je zas na inú tému,len si teba uvedomiť,že všetko so všetkým súvisí a nič sa nedeje náhodou,ale krásu tejto hry a udalostí,ktoré nám prináša vieme väčšinou rozpoznať až keď sa stanú s istým odstupom času,iná vec je keď si už vedome začneme vytvárať vlastnú realitu a svet,no a to je už zas na dlhú akože ,,prednášku" :-) Trošku humoru:poznáš porekadlo - Kto nepracuje,nech neje-u mňa Kto neje,nech nepracuje -Bez práce,nie sú koláče-Koláče nepotrebujem,tak som bez práce(načo pracovať) To ale neznamená,že má ostať človek nečinný,existuje toľko zaujímavých činností,ktorým sa môže človek venovať,len akosi nie sú platené,pretože sú pre všetky bytosti oveľa prospešnejšie,ako tie nezmysli,za ktoré nás odmeňuje systém a ešte sa nám snaží nahovoriť,že to je prospešná práca,otázka je pre koho? Juj prepáč,ale to som už odskočil veľmi od témy,dúfam,že som ti aspoň čiastočne odpovedal... Záver:neexistuje psychická záťaž,nepohoda alebo problém :fyzicky-robím,čo chcem,koľko chcem a ako chcem a energiu si dopĺňa organizmus automaticky,bez toho aby som to kontroloval,pozor to neznamená,že je človek nejaký superman,len proste ja robím len to čo cítim,že je zaujímavé a nepodrebujem vynakladať na to nejaké enormné úsilie,veď Matka Zem a Stvoriteľ(Zdroj) nám poskytujú všetko s Láskou a bez obmedzení,bez nutnosti vynakladať akékoľvek úsilie na potešenie sa ich darmi,nikdy od nás nepýtali peniaze ani nejaký výkon za to,že sme sa tu narodili a za dary,ktoré nám poskytujú(zo všetkých bytostí na Zemi si toto vymysleli a zaviedli len ľudia a ešte sme to povýšily nad všetky ostatné a oveľa dlhšie platné ,,normy"),ale máme tu každý isté úlohy a im sa treba venovať naplno psychicky(duševne-duchovne-mentálne-emočne) aj fyzicky....:-) ... na nás je len ich objaviť a pochopiť(spracovať)

Ahoj,krásna a veľmi pekná a účinná cesta(metóda)...držím palce,nech sa ti podarí naplniť tvoje ciele,tak ako si praješ... Peter.

Prepáčte,za ten komentár,ale chcem len kratučko reagovať,nikdy som nikomu neodporúčal fajčenie,je škoda,že z celého príbehu,ktorý je o niečom inom,práve táto,možno trošku nešťastne zvolená otázka,vyvoláva asi najviac reakcií,to len ukazuje ako krásne sme chytený v sieti systému,raz nám nakukali,že je to škodlivé,tak ľudí nezaujímajú ani tak ich mnohé neodhalené shopnosti a možnosti,ale skôr to,že niekto robí niečo ,,nezdravé",tu by som len dodal,že ak ste si pozreli pozorne prednášky H.Monforta,tak pochopíte,že na svete neexistuje látka a bytosť,ktorá by mohla človeku ublížiť a to platí pre všetkých ľudí,samozrejme,že to ale chce zmenený pohľad na hmotu ako takú a nie je to jednoduché a samozrejmé pre väčšinu ľudí,schopnosť a možnosť to pochopiť,má ale každý jeden človek,tým samozrejme nechcem nikoho a ani seba podporovať a ospravedlňovať,čo sa užívania akýchkoľvek látok týka,samozrejme vo videu je len krátka zmienka o mojom zlozvyku,celé stretnutie trvalo cca.8hodín,kde sme to rozobrali oveľa podrobnejšie,ale to nechcem a ani nebudem rozoberať na týchto stránkach a tomto fóre,ktoré je zamerané na úplne inú tému,prosím,považujte to len za kratučkú a nepodstatnú reakciu na Váš príspevok,prajem veľa Svetla,Lásky a Prány na Vašej ceste...s úctou Peter... ​

Ahoj Jardo, vím,že potřeba zkušeností je důležitá....pokud se chystáš na přechod,pak ti nedoporučuji přecházet v zimních měsícíh...pokud ano,pak jedině odjet někam za teplem. Pokud se budeš chtít setkat a popovídat,pak se ozvi na tel. 602 885 031....domluvíme se na setkání. Veronika

Ahoj, pokud by jste kluci meli meeting na dane tema, dejte pls vedet, pokud by to nevadilo tak bych se rad pridal. Dik Mick Praha

Ahoj, rád bych zde uveřejnil osobní zkušenost učitele Benno Walbecka, jak ji popisuje v knize Michael Werner.. K citaci z knihy jsem dostal svolení od nakladatele knihy. "O 21 denním procesu jsem se poprvé dozvěděl na podzim roku 2002 z článku v časopisu Das Goetheanum. Bylo mi tehdy čerstvých 39 let, posledních 12 let jsem pracoval jako učitel. Moje obě děti tehdy žily se svojí matkou, se kterou jsem byl rozvedený. Rozvod by pro mne těžký z mnoha pohledů, žil jsem sám, přestěhoval jsem se do nového města a snažil jsem se zorientovat v novém prostředí. Samotný fakt, že Das Goetheanum článek uveřejnilo, mne ve skutečnosti překvapil, neboť se mi zdálo, že citovaná literatura a celý proces jako takový s antroposofií nemají mnoho společného. Redaktoři měli ale evidentně pocit, že by článek mohl být pro čtenáře důležitý. Popisovaný proces ve mne okamžitě vzbudil zájem. Nepochyboval jsem o tom, že žití ze světla je možné a položil jsem si přímo otázku: můze to dokázat skutečně každý - i já? Byl jsem přesvědčený o tom, že bych to rád vyzkoušel. Na druhé straně ale ve mně také cosi protestovalo. Jako mladý jsem totiž zvažoval myšlenku věnovat se zemědělství, protože práce se zemí, se mi zdála zajímavá a v naší době potřebná. Stal by se potom takový sen zbytečným? Neuměl jsem si to představit. A jestliže by byla možnost žití ze světla pro každého, zpochybnilo by to tolik opakované dogma 'tři dny bez vody, několik týdnů bez chleba a - smrt', a tedy že lidé umírají hladem a žízní pouze proto, že očekávají, že se tak stane. Taková představa mne znepokojovala. Zanedlouho po přečtení článku jsem se s Michaelem Wernerem setkal a navštívil jeho přednášku na téma žití ze světla. Seznámil jsem se tak více s tématem samotným, ale zatímco na některé otázky jsem dostal odpověď, nekteré nové otázky vyvstaly. Začínalo mi docházet, že způsob žití ze světla by problém uživení lidstva nevyřešil, protože přechod na tento způsob je věcí čistě osobního rozhodnutí a nemůže být o něm rozhodováno nikým ostatním. Jak čas plynul, moje chuť vyzkoušet celou věc na sobě, byla stále silnější. K nastoupení 21 denního procesu jsem se odhodlal asi rok poté, co jsem o něm slyšel poprvé. Kromě mé zvědavosti, zda opravdu dokáži žít jen ze světla, mne navíc přitahovaly další výhody nejezení, například představa nově získaného volného času, většího množství energie, zlepšení zdraví a úleva mému těsnému rozpočtu. Musel jsem vyřešit několik neočekávaných překážek. První potíž představovalo rozhodnutí se pro spravný termín, protože stáhnout se ze svého každodenního života po dobu tří týdnů by bylo obtížné. Když opominu letní prázdniny, připadaly pro mne coby učitele v úvahu již jen zbývající maximálně dvoutýdenní období volna. A tak poté jsem celou věc několikrát odložil, rozhodl jsem se nakonec na přechod během šestnáctidenního podzimního volna s tím, že první tři a poslední dva dny volna by zasahovaly do pracovních dní. Vždy jsem hodně sportoval a cítil jsem se v dobré kondici. Svůj plán jsem probral se svým mentorem, který mne měl celým procesem provázat a dohodli jsme se, že to tak uděláme. Při přechodu mi asistoval další pomocník, který se mnou sdílel domácnost. Mentor mi pravidelně telefonoval a někdy se zastavil na kus řeči. Doporučení knihy, abych většinu času trávil pokud možno o samotě, jsem se ale důsledně nedržel. Dodržoval jsem ale doporučení, abych střídal období aktivity a odpočinku a také instrukce ohledně pitného režimu (žádné pití během prvního týdne a hodně pití během dalších 14 dní). Hlad ani žízeň mne příliš netrápily, měl jsem ale problémy se 'suchem v ústech' (která jsem si nechtěl vyplachovat) a s tím, že jsem mnoho času trávil ležením. Neměl k disposici balkón ani kousek zahrádky a chybělo mi tak přirozené prostředí. Našel jsem si někoho, kdo mne odvezl, když jsem potřeboval ven nebo kdo mne doprovázel na denních procházkách. Ke konci prvního týdne se mi točila hlava a cítil jsem se slabý při chůzi. Kromě těchto příznaků jsem postupoval přechodem bez problémů, které by stály za zmínku. Rozhovory s mým mentorem mi velmi pomáhaly, neboť vyvstávaly otázky, které nebyly probírány v knize. Byl jem udiven tím, jak snadno jsem se vypořádal s nepitím. Mojí největší obavou bylo, zda můj záměr nebude ohrožovat život a byl jsem připraven jej přerušit v případě, že bych zaznamenal jakékoli vrovné příznaky. Nepociťoval jsem ani žádnou bolest v oblasti ledvin, ktará bývá příznakem nedostatku příjmu tekutin. Mezi všemi věcmi, kterých jsem si všiml a které mne zaujaly bych vyjmenoval čtyři, které mi přišly nejzajímavější: - budil jsem se kolem čtvrté hodiny ranní s pocitem plného a dostatečného spánku a potřeba spánku se dále zmenšovala - dokázal jsem se soustředit na svoji práci po znatelně delší dobu než dříve - když si můj pomocník vařil jídlo pro sebe, omlouval se mi za vůni, kterou vydávalo, já jsem ji ale vnímal s radostí. Na druhou stranu představa, že bych jídlo ochutnal, ve mne vyvolávala nevolnost. - o šest měsíců dříve jsem si musel vzít několik dní volna kvůli mým vážným problémům s křečovými žílami. Křečové žíly nyní úplně vymizely. Po mém návratu do práce si lidé začínali všímat, že jsem se změnil. Po třech týdnech jsem ztratil 10 kilogramů váhy a v obličeji jsem také vypadal hubenější. Moje třída (deváťáci) slyšela z doslechu o tom, čím jsem prošel a přáli si, abych si snimi o tom popovídal. Připravil jsem si termín, dostavili se všichni kromě jednoho žáka, který byl o záležitosti již obeznámen. Žáky nejvíce zajímalo: 'Je opravdu možné žít ze světla? Jak to děláte? Proč to děláte?' A reagovali několika způsoby: Nedůvěra (je to nemožné), nejistota (jistě že to není možné, ale proč by nám lhal?), přijetí (není pochyb o tom, že to je možné, ale jak se k tomu může donutit?). Někteří kolegové měli také poznámky (Jak můžeš učit aniž bys cokoli jedl?), ale nikdy nezačali žádnou konverzaci. Z počátku vzbudilo celé téma ve škole senzaci. Řada studentů mne vyhledávala, což jsem ne vždy schvaloval, ale některé momenty byly docela humorné. O mých narozeninách jsem například obdržel poukázku do solária, jindy když jsem byl pozván na jídlo, se mne ptali, jestli bych si dal raději 40 nebo 60 Watů. Byl jsem ale také dost sledován a vše, co jsem dělal, bylo kriticky hodnoceno. Ať jsem udělal nebo řekl cokoli, vzbudilo to pokaždé komentáře typu: 'Tak takhle se chová a mluví někdo, kdo už nic nejí'. Když jsem někdy při výuce zareagoval tak, že se to studentům nelíbilo, shodili to rychle na mne s tím, že mám zase špatnou náladu: 'není divu, když nic nejíte!' Pokud jde o mne, neměl jsem pocit, že by moje nálady byly horší než jindy. Ať jsem dělal cokoli, bylo to vždy spojováno s mým nejezením, aniž by se kdokoli snažil přemýšlet o jiných možných důvodech. Po nějaké době si na celou věc lidé zvykli a její senzačnost pomalu uhasínala. I když jsem někdy reakce na můj přechod snášel těžce, můj celkový pocit byl pocit spokojenosti. Má očekávání byla naplněna a někdy dokonce překročena. Zpočátku jsem měl například problém vyrovnat se s volným časem, který jsem najednou získal, nepotřebnost nakupování, vaření a umývání nádobí představuje citelnou úsporu času, když žijete sami. Jezení coby společenská událost pro mne znamenalo větší problém. Babička ráda peče pro svého vnoučka, přátelé vás pozvou na jídlo. Všichni byli tím, že jsem nejedl, zklamáni. A tak jsem musel vysvětlovat, předkládat důvody, někdy se dokonce obhajovat. Nebylo to moc zábavné a tak jsem se někdy 'ze zdvořilosti' k jezení připojil. Zpočátku jsem cítil k jezení averzi, následně jsem si je ale docela užíval. A tak jsem si občas nějaké jídlo dal. Nepravidelnost, se kterou jsem tak probouzel svůj trávicí systém, ale nebyla vůbec příjemná a vždy jem pociťova úlevu poté, co se nakonec vše zase zklidnilo. Na konci 21 denního procesu se moje váha ustálila na 70 kilogramech. O čtyři měsíce později ale začala klesat, bez jakéhokoli zjevného důvodu a to i přesto, že jsem energie pociťoval stejně a cítil jsem se celkově dobře. Nechal jsem si poradit a začal jsem znovu po malých soustech jíst, tím jsem si stabilizoval váhu, ale když jsem znovu přestal jíst, váha se začala opět snižovat. Tento jev jsem neměl možnost dále zkoumat, protože jak se věci vyvíjely, rozhodl jsem se po nějakou dobu jíst opět normálně jako dřív. Stalo se tak kvůli mé dceři, tenkrát jedenáctileté, která u mne v té době začala bydlet. S ohledem na její věk a stavbu jsem si nebyl jistý, jaký vliv by na ni mělo, kdyby s ní otec při jídle jen seděl u stolu a nikdy nejedl. Jsem velmi rád, že jsem procesem 21 dní prošel a zkušenost s ním si nenechal ujít. Pocit, který jsem zažíval při nejezení, mi schází a jeho pozitivní účinky s tím, jak jsem se vrátil opět k normální stravě, ustupují. Častěji se unavím, potřebuji více spánku a křečové žily se mi znovu objevily. Po jídle se často necítím dobře, protože cítím, jak je moje tělo nadbytečně zatíženo. I když je dnes dcera mimo domov, například na školním výletě nebo s kamarády, jím už ale nyní běžně jako dříve. Jíst znovu v době hlavních jídel mi také nedělá problém, říkám si totiž, že jednou až budou děti veliké a vyletí z hnízda, ten den nakonec přijde..! Benno Walbeck"