Pamatuju si, když jsem o práně slyšel a četl poprvé. Jako vegan a člověk soucítící s žijícími bytostmi jsem si říkal, že tohle je další směr, kterým bych se chtěl ubírat. Termín přechodu jsem si stanovil na jaro 2012, ale po nějaké době, kdy jsem zkoumal svůj postoj k fyzické stravě, síle závislosti na ní a taky práci na svém egu, jsem došel ke zjištění, že to asi nebude až tak "jednoduché". Už jen přechod na syrovou stravu je pro mě těžký a občas si ulítnu na něčem vařeném nebo pečivu. Někdo může namítnout, že přejít na pránu může i masožravec apod., jistě má pravdu, ale já jsem zastáncem spíše postupného přechodu, kdy je už člověk vyčištěný od nánosů ega, toxinů ze stravy a prostředí a závislosti na chutích. Myslím si, že pránickým bych se mohl (nejen já) stát na ceremonii s Henrim už teď, ale jak píše Roman- horší je si tuto schopnost udržet v životě. Ještě teď si to pamatuju ze svého dětství: Kdo bude mít snědeno jako první, ten je král! A ten poslední je ostuda! Nebo: Když to nedojíš- umřeš. nebo Když to nedojíš, tak nebudeš mít sílu a budeš hloupý, dalších x hlášek si můžete doplnit ze své zkušenosti. Nebo kolegové v práci: ...a odkud bereš bílkoviny?!? Nejhorší jsou pracovní večeře: vysvětlujte třeba špatně anglicky mluvícímu japoncovi, že nejíte maso... a jak mu vysvětlit pránickou výživu..? Aspoň že rodina je na mé straně...
Takže místo ceremonie s Henrim příští léto, jdu v lednu zemřít a znovu se narodit do ekvádorského pralesa k šuarskému šamanovi Miguelovi Chiriapovi, rozpustit své ego a poznat sebe sama, očistit svou duši i tělo od nánosů špíny, koupat se ve svatých vodopádech, cítit duchy přírody... Vidím to jako další krok k mému cíli. Věřím, že najdu odpovědi týkající se nejen pránické výživy, ale i dalších aspektů svého života.
Přeji nám všem, abychom přešli přešli na pránu co nejlehčeji, ale hlavně až tam budeme, abychom nikdy neměli potřebu (ať už vědomou nebo nevědomou) vracet se zpět k fyzickému jídlu.
M.