Ahoj, tak začnu s deníčkem….
KTERAK SE PRVNÍ DEN STAL NULTÝM
Byl čtvrtek devátého, byl to již druhý plánovaný datum po skoro třech letech příprav. Rád bych dodal, že to nebyla tříletá intenzívní příprava. Byla tam spousta vydařených večírků, „dietních chyb“, období zvláštních skoro depresívních stavů, kdy všechno spalo v jakési latergii a běželo víceméně na autopilota (těch bylo málo, ale přišlo mi dobře to zmínit). Jsem příkladným vyznavačem J všeho zdravého a pokud něco objevím, obvykle to prozkoumám „na dřeň“, včetně důkladného otestování na sobě. K věci… mezi to, co považuji za osobní přípravu, patřilo toto:
Meditace
Meditoval jsem různě. Před pěti lety jsem si pořídil přístroj brainmax (psychowalkman), hlavně proto, že jsem se nemohl naučit, či uvolnit k meditaci, patřil jsem k těm, co donekonečna zkouší různé techniky a ono pořád nic. Dnes si třeba vzpomínám na to, jak jsem meditoval v dětství, ale bylo to překryto touhou po něčem asi víc speciálním a proto se to nemohlo podařit. Takže psychowalkman mě osobně pomohl se naučit jednoduše uvolnit a ponořit do něčeho jiného, než bylo běžné vědomí. Díky desítkám specializovaných progamům, které nabízí jsem ho využíval leta denně. Meditaci Země založenou na Schumanově frekvenci jsem zbožňoval a dostával jsem se daleko. Vizualizace budoucího pranického života probíhala zde.
Pak jsem cvičil 5 Tibeťanů, o sokolské pravidelnosti to opravdu nebylo, ale vždy mi bylo lépe, když jsem cvičil pravidelně. I období posilovny proběhlo, ale s Tibeťany se to nedalo srovnat.
Posledních pět let jsem vypil určitě dvě menší cisterny lisovaných šťáv z ovoce a zeleniny, opravdu kvanta. Lisoval jsem si je ručně sám, dokonce bylo období, kdy jsem si doma pěstoval obilí, bylo to pracné, ale ta lahoda… Vylisoval jsem vše, co šlo.
A pak dny, na měsíce proseděné na internetu, strávené dychtivým hltáním informací, nejen o breathariánství a nakonec i ty klistýry (taky tak cisternaJ), hydrocolony, občasné půsty, pobyt ve tmě zároveň s půstem i poslední rok, kdy jsem jedl jedno jídlo denně, nebo jen koktejly (goji, banán, konopná semínka, ovesné mléko nebo voda). Konopné produkty jsem hltal. A musím zase dodat, že to platí tak na 80-90%, protože jsem se za ten rok i několikrát přežral, opil a několikrát jedl maso- pak jsem byl zase týden na šťávách, ale píšu prostě, jak to bylo.
Dělal jsem to s cílem postoupit k dalším cílům, hlavně od prvního shlédnutí besedy s Henrim. Všechny přípravy ale probíhaly spontánně, tak jak zrovna přišly, neměly žádný řád, někdy probíhaly jakoby intenzívně, někdy dobu nebyly žádné, asi ruku v ruce s tím, co přinášel život, jak byl čas, jak se chtělo, jak byla nálada, jak to šlo …………….. a jsem nyní vděčný za každou z těch procedur, které jsem na sobě páchal.
Tak jo, trochu jsem ten první/nultý den obešel vyzdvižením příprav, ale …
Takže bylo toho devátého!
Jedl jsem poslední dny před přestupem málo, fakt jedno jídlo z večera, jinak celé dny voda, čaj, lisovaná šťáva, dokonce jsem zhubnul tři kila asi za 14 dní (pako- říkal jsem siJ), ale ok. Od čtvrteční půlnoci jsem začal ofiko. Celý pátek probíhal v pohodě, jsem zvyklý jíst až večer, takže vlastně nebylo co se dít. Jinak přecházím ve svém bytě centru malebného městečka, kde žiji s přítelkyní, která jí normálně. No a pak to začalo, zkusím to popsat nezmatečně, i když to byl totální zmatek. Před očima stovky chutných jídel, ochutnaných i neochutnaných, nepopsatelný stesk, smutek po tom, že něco navždy ztrácím, chození po bytě tam a zpět, ležení v klubíčku na gauči, teď se mi při vzpomínce na to udělalo divně v břiše. Měl jsem na sobotu ještě práci, která si žádá vysoké soustředění, měl jsem pocit, že takhle to nedám a vlastně se to stalo klíčem k lehké zdravé studené večeři a čokoládové tyčince, vše zapité jednou plzeňskou dvanáctkou. Netrpěl jsem žádnými výčitkami, ani potom, ani druhý den. Věděl jsem, že pro mě nikdy nebyl problém být den dva bez jídla, ale nemohl jsem s tím nic dělat. Jsem s pokorou před tou silou, která mě v těch chvílích svírala. Uvědomil jsem si, že mohu jíst kdykoliv, že tohle se může opakovat každý večer a celému tomu jsem se smál. Ať to zní jakkoliv, prostě jsem si řekl, že začnu tedy znovu ten den, PO VEČEŘI J, nadcházející páteční půlnocí. Mám trochu záchvat smíchu, když to teď píšu, ale tak to bylo.
DEN PRVNÍ ….až do teď
Tak tedy po velké dramatu konečně první den!
Udělal jsem tedy tu práci, kvůli které jsem se panicky rozhodl, se předchozí den navečeřet. Vše se povedlo, hlad celý den nepřišel. Večer to už bylo mnohem horší, ale nic z toho, co bylo den předem, zvládal jsem to. Šli jsme do kina, moc mě to nebavilo a den skončil myšlenkami na jídlo, ve spánku sny o jídle, které jsem v tom snu ale nejedl. Pokusy vnímat pránu- nemožné, probíhalo to jen na bázi holého přeříkávání, „jím pránu“ bez pro mě adekvátní odezvy v podobě cítění toho fyzicky. Vše bylo ještě silnější, než tato jemnost.
DRUHÝ DEN jsem měl chutě na všechno. Vařil jsem v mysli neskutečné dobroty, o nichž jsem ani netušil, že existují. Byly to docela svíravé pocity. Navštívil jsem svou dobrou kamarádku a jejího syna, vždycky jsem u nich něco ochutnával, mnohokrát jsme společně vařili a libovali si při konzumaci. Opět bylo navaříno, dle popisu postupu to byla děsná bašta. Ještě jsem dostal do ruky na prohlídnutí kuchařku, ze které to bylo a bylo v ní víc obrázků, než písmenek! Byla to komická situace, všichni tam věděli, že sním o pranickém životě, nikdo však netušil, že se to začalo. Držím si to hodně v tajnosti ve svém okolí. Byl to hladový den, ne tak fyzicky hladový, jako psychicky. Fyzicky jsem vlastně nepocítil nic, než párkrát zakručení v břiše, což trvá dvě vteřiny. Ale ta hlava, ty myšlenky, ten šotek v hlavě, co využije každé takové příležitosti k nenápadnému „v dobrém“ našeptávání: „Možná jsi se přehmátl, nech takové věci jiným a pojď si dát nějakou dobrůtku…zdravou….dobrou. Kuchařka šotkovi nahrále asi nejvíc.
V hlavě se dělo toto, ale v srdci to probíhalo trochu jinak. Někde jsem tam posílil z „prvního“ dne a plně jsem si uvědomoval, že to jsou jen šrouby v hlavě, jak se říká a chtělo se mi být tím, kdo vede tu situaci/život v tu chvíli, ne šotek chytající se každé příležitosti zachránit si naoko pohodlný, ale nevědomý život. Zní to trochu rozdvojeně, ale to je v pořádku, při přechodu z jedné kvality žití na jinou se byť jen na chvíli musí setkat oba reprezentanti v jedné osobnosti, pak se rozhoduje, vnímám to tak. Snad cítíte, co tím myslím, pro mě to mnoho znamenalo. A tak bylo těžké a zároveň lehké tím projít.
Těším se, až si to přečtu za rok!
V pondělí (DEN TŘETÍ) to bylo zase úplně jiné, nyní chápu plně výraz Terra inkognita.
Psychika se prakticky úplně zklidnila, dával jsem šnekům jablko, rozkrojil, několikrát naplno přičichl a nevyštříkly mi sliny, ani trochu, jablko jsem si ale užíval naplno. Měl jsem z toho radost. Taky venku jsem viděl jabloň obsypanou červenými jablíčky. Nějak jsem ji ochutnal celou, kořeny, kmen, korunu s plody, určitě byly tak sladké, jak si je představoval. Dělalo mi to potěšení a dokonce mi to přišlo nějak plnější, bez nutnosti kousnout do jediného z těch jablek a přitom jsem vážně OCHUTNAL celou bytostí. Zároveň prosím, vy kdo jíte, jezte hodně jablek, je to úžasné ovoce a přinese vám jen dobré.
Dnes ČTVRTÝ DEN bych snad řekl ono známé: „A najednou jsem cítil, že jsem vyživován!“ Nemám pro to lepší slova, tak to nechám tak J Již druhý den pravidelně ulehám s jasným cílem se nabaštit prány. Vizualizace mi jde parádně, takže se válím v bílém světle prány, nebo se udělám obřím magnetem a nechám se světlem bombardovat, to se mi hodně líbilo. Vědomě ho posílám třeba i na svou tříselnou kýlu. Nikdy nebolela, ale nelíbí se mi na ni koukat a v lednu jsem objednán na operaci, ale napadlo mě, že to kýlu vlastně pobřišnici zavřu sám. Je to přeci tělo-já. Byl jsem i v obchodě se zdravými potravinami, kde to hezky vonělo, ale sliny se nespustili, ani při prohlížení zboží. Následná návštěva ovoce a zeleniny, to bylo jiné kafe. Hned bych to jedl, syrové, nemyté, rovnou z těch bedýnek. Několikrát jsem se poté nadechl, ocenil tu úžasnou vůni a bylo to hned dobré, mysl se opět zklidnila, koupil jsem salát šnekům a potkanům dýňová semínka a přítelkyni rukolu a s pocitem pohody až blaha jsem odcházel ven.
Teď trochu k somatické stránce, k tělu. Vážil jsem se jednou, druhý den, měl jsem 71 kilo, což je víc, normálně mám konstantně 69, ale nevím, jak moc byla váha spolehlivá, necítím, že bych zatím nějak výrazně hubnul, zvážím se zase zítra, koupím si váhu. Unavený, myslím jako i malátný jsem byl jen jednou ráno druhý den a přešlo to po vypití sklenice vody. Pokles energie nepozoruji, naopak, dnes v noci jsem nemohl usnout a od svítání jsem civěl z okna. Dnes v noci budu asi malovat. Moč je naprosto v pohodě, oproti tomu, co jsem četl, je krásně žlutá, někdy světlejší, nepáchne, močím pravidelně. Moč si sbírám. Protože očistu klistýry jsem měl rád, provádím je ještě tyto první čtyři dny jednou denně. První dva dny proplach 1,5 litry moči, včera a dnes proplach třemi litry moči, ale svařenými na ¼ objemu. Zítra s tím již nepokračuji a uvidím dále. Miloval jsem kávový klistýr i ten s Pákistánskou sirnou solí, ale pro tento přechod mi přišel vhodný pouze klistýr tekutinou z mého těla. Jsou to skutečně velmi účinné procedury i pro jedlíky, využívám je dlouhou dobu. Po klistýrech odchází něco, ale málo toho není. Cítím pohodu, že se toho zbavuji pomocí vlastního těla a že se toho zbavuji vůbec, je mi lehko na břiše. Vyvařovaná moč v době klistýru značně rozproudí peristaltiku tlustého střeva, ale jsem s ním domluvený do dneška a oba víme, že je to jen na tu potřebnou dobu a po včerejším klistýru spí v klidu do teď J. Ještě si sleduji Ph organismu z moči pomocí Ph papírků. Alkalickou hodnotu Ph jsem takto udržoval poslední tři roky poté, co jsem přečetl na internetu na co vše má vliv překyselení organismu- děs, lidi! Lisované šťávy udělaly hodně, o zbytek se postaral přípravek Alkala-N, který snad byl vytvořen původně pro německé olympioniky- doporučuji. Ph mám v pohodě. Snad s klistýry nedělám chybu, ale necítím to tak, střevo je naplněné jen trochu a jen chvíli, tekutinou z těla. Nedočetl jsem se o nikom, kdo by to dělal, ale udělal jsem to. Taky mi příde, že lépe vidím, jinak asi všechno k tomu…zatím.
Byl jsem odjakživa kuřákem konopí. První dva dny jsem si dával asi dvě balené cigarety jen z tabáku bez aditiv, včera a dnes už ne. Dal jsem si konopí z vaporizéru a taky nějakou cigaretu s ním. Zatím to tak je. Již před dlouhou dobou jsem zpracoval tzv. zelený hlad a po kouření jsem se nepřejídal, takže ani teď mi to chutě neburcuje. Kdo zná, pochopí. S tímhle taky nevím, ale pokud cítím, tak to udělám, určitě je v tom kouři taky prana a přistupuji teď k tabáku a konopí úplně jinak. Chválím je a děkuji jim, beru je jako druhy na cestě i když třeba ne na celé. Jo, vážně!
Tak to je asi zatím všechno, nevím, jestli bych dal přidávání příspěvků pravidelně denně, ale budu sem psát, jak to budu cítit. Samozřejmě nevím, jak tato cesta dopadne, ale mám jistá tušení, víry a přesvědčení, která mě nechají si dávat naději. Všechno, co zde píšu je v naprosté upřímnosti, někdy až koukám. Není to návod k ničemu, stále více si uvědomuji, jak individuální je to cesta. Nejsem ve skupině, jsem sám, ale přesto si nepřipadám bez průvodců. Denně se dívám na pořady s Henrim, třeba jen na chvilku i na Petera Starece a další, dělá mi to dobře, jakoby jsme si tak na chvilku poseděli. Neumím to asi napsat, ale něco mi to prostě dodává, chápe a přijímá se mi vše lépe, rozumíte?
Děkuji Velkému Duchu za tuto příležitost a přesto, že jsem na začátku i tak cítím velké požehnání života.
Přechod na pranickou výživu vnímám jako když stojím před obrovskými dveřmi, jež jsou zamčeny desítkami zámků. Držím v ruce velký svazek klíčů a s nadšením hledám klíče a zámky odemykám. Pak vezmu za kliku a zmáčknu ji. Otevřu dveře, je dvacátý první den, půlnoc. Skončí přechod a začne pranický život. Užiji v přítomnosti každý okamžik přechodu a velmi se těším na PRANICKÝ ŽIVOT.
To je má vize. Dobrou noc, Filip.
