Prohledat stránky

Rádi bychom zde uveřejnili část rozhovoru s profesorem Michaelem Wernerem, ve kterém popisuje svoje zkušenosti breahtariánstvím, které provozuje od roku 2002. Michael Werner rohovor uveřejnil ve své knize Life from Light. K citaci z knihy jsme dostali svolení od nakladatele knihy. Strana 61 - Otázky na tělo Otázka: Četl jsem, že jste na pracovišti obklopen dalšími kolegy. Máte někdy pocit, že nejste brán vážně, nebo že se stáváte terčem zábavy? Jak už jsem dříve zmínil: Je-li jaký problém, potom je to problém společenský. Pro řadu lidí je obtížné vyrovnat se se skutečností, že někdo, možná někdo koho dobře znají nebo koho si váží, přestane zničehonic jíst. Osobně jsem se vždy držel zpátky a za normálních okolností stále držím, zvláště nejsem-li přímo tázán, pokud jde o to zda bych měl lidem říkat o svém způsobu vyživování se. To se osvědčilo jako dobrý přístup, který mohu zodpovědně doporučit. Na mém pracovišti nadešel jednou čas, kdy jsem 'musel s pravdou ven' a kdy jsem svým kolegům o svém novém způsobu života řekl a učinil jsem tak otevřeně, upřímně a ve vší skromnosti. Od té doby si na to mí kolegové již zvykli a tak to vice nepředstavuje problem a není dále zmiňováno. Otázka: Nemáte tedy žádné zdravotní problémy a tvrdíte dokonce, že se cítíte lépe než dříve? Mohu samozřejmě hovořit pouze za sebe a nemyslím si, že by nebylo zevšeobecňování správné. 'Život ze světla' není panacea - všelék, který by vyřešil všechny fyzické problémy. To by byl zcela chybný závěr, který by měl za následek řadu zklamání. Faktem ale je, že v mém případě jsem nezaznamenal žádné nevýhody spojené s tímto způsobem života, ale spíše pouze výhody zmíněné dříve. Cítím se mnohem zdravější a energičtější tělesně, stabilnější citově a duševně více jistější sám sebou, více probuzený a fit. Otázka: Výživu vnímáme také svými smysly. Všiml jste si, že by Vaše smyslové orgány byly více probuzené, všiml jste si, že byste mohl vnímat skrze Vaše smysly intenzivněji než dříve? To mohu rozhodně potvrdit. Dochází k tomu již při držení běžného půstu, při kterém se stáváte citlivější, často až opravdu přecitlivělí a nervóznější. To je velice důležitý bod, který by měl být zmíněn. Způsobů, jak si zvýšit citlivost, je celá řada. V principu na tom není nic špatného, ale může to mít i svá úskalí. Zjemnění vlastní citlivosti by mělo jít vždy ruku v ruce s odpovídajícím stupněm zvýšení vnitřní stability. Citlivost je dobrá pouze tehdy, je-li člověk také vnitřně stabilní. Ti, kdo jsou příliš citliví ale nedostatečně stabilní, budou pravděpodobně nakonec potřebovat vyhledat pomoc psychiatra. Psychiatrické kliniky jsou plné takových lidí a je to veliká tragédie. Za sebe mohu říci, že jsem na tomto způsobu vyživování se nenašel nic nebezpečného a to ani při 21 denním procesu ne. Cítím se značně stabilní a pokaždé, když se rozhoduji, zda v něčem pokračovat dál nebo ne, je pro mne přítomnost stability důležitou nápovědou. Kdyby tomu tak nebylo, opustil bych tento 'experiment' již dávno, vždyť cena by byla příliš vysoká a celá věc příliš nebezpečná. Otázka: Překvapilo mne, když jsem slyšel, že poté co jste přestal jíst, jste se stal více propojen se svým tělem. Obvykle když člověk sníží množství přijímané potravy nebo když začně běžný půst, vazba mezi tělem, smyslovým vnímáním, pocity a duševní oblastí se rozvolňuje. Je to rozhodně překvapivé a nečekané, že při vyživování se ze světla je tělo tak stabilní, když na druhé straně při běžném půstu je tendence ke snižování stability. Je třeba se však neprosto vyvarovat jednoho nedorozumění. Musíme si uvědomit jasnou hranici mezi jezením a vyživováním se. Jedna věc je přestat přijímat pevnou stravu. Když jedinec není následně vyživován, ztrácí svoji stabilitu a může rychle nastat problém. Když ale někdo přejde k vyživování se ze světla a rozevřel se vnitřně silám světla, může být potom plnohodnotně vyživován aniž by přijímal hmotnou potravu obvyklým způsobem a v takovém případě ztráta stability není nutná. Otázka: Co například špatný dech během 21 denního procesu? Ten problém je mi samozřejmě znám. Dochází k němu čast při jakékoli změně stravy - téměř vždy když v těle dochází k pročišťovacím pochodům - a to i během 21 denního procesu. Když k němu dojde, musíte si nalézt vlastní řešení. Možná si můžete čistit zuby o něco častěji, nebo čas od času cucat pepermint. To druhé ovšem nesmí být prováděno během 21 denního procesu, který vyžaduje přísné nejezení a nepití. Následně je to však naprosto v pořádku. Záleží na každém. Otázka: Uvedl jste, že pijete pravidelně. Jaký máte vztah ke kávě, vodě, džusu, vínu a tak podobně? Jak tomu bylo na začátku a jak je tomu dnes? Jak jsem uvedl, piji občas a to když jsem s lidmi, kteří jedí a to co piji, záleží na situaci. Mezi jiným piji kávu, která je k disposici téměř kdekoli, ovocný džus, vodu, někdy sklenici vína. Nepiji kvůli nějakému konkrétnímu důvodu nebo s nějakým konkrétním cílem a ani proto ne, že bych měl žízeň. Piji, abych byl společenský, ale zrovna tak bych nemusel pít vůbec. Když ráno vstanu, dám si během své snídaně s rodinou pravidelně šálek kávy nebo dva . V kanceláři si dám espresso o přestávce s kolegy. Během oběda si dávám sklenici vody nebo džus, nebo něco jiného. A odpoledne, třeba během jednání, si dám další kávu. Je to dosti proměnlivé ale množství, které vypiji za den, se pohybuje kolem litru nebo litru a půl. O víkendech, když jedu například na výlet na plachetnici, mohu pít jen velmi málo nebo dokonce vůbec. Záleží to opravdu na tom, co přichází. METABOLISMUS A STRAVA Otázka: Rád bych se dozvědel více o látkové výměně, která v sobě zahrnuje vylučování použitých látek, aby se mohly formovat nové buňky a aby postupně mohlo dojít k celkové obměně. Dochází během 'žití ze světla' k výměně buněk? Buněčná látková výměna u mne jednoznačně probíhá. Byla několikrát měřena a je více méně normání. Můj dech byl také monitorován a můj respirační poměr, to znamená poměr mezi kyslíkem a oxidem uhličitým ve vdechovaném a vydechovaném vzduchu je naprosto normální. To ukazuje, že mám normální buněčný metabolismus, který se projevuje na konci potravinového řetězce a který je tudíž měřitelný. Otázka tedy zní, 'kde začíná'? Odkud 'nerostné suroviny' pocházejí? Musí kdesi docházet ke kondenzaci původních částic na suroviny. Zda tomu tak opravu je a jaké jsou fyziologické podrobnosti takového procesu, nevím, a předpokládám, že to neví nikdo. Otázka: Co děje v trávicím traktu, když se v něm nenachází potrava a jak probýhá vylučování? K určitému vylučování dochází, například v moči, potu a vydechovaném dechu. Podrobné statistiky své moči jsem si vedl po poměrně dlouhou dobu. Množství vyučované moči je 80-90% objemu, který denně vypiji. K vylučování pevné hmoty dochází velmi málo: jednou týdně přibližně v množství vyprodukovaném králíkem. Dochází k tomu pravděpodobně z toho důvodu, že buňky jsou uvolňovány povrchem střev a možná proto, že tělo hromadí určité množství vlákniny obsažené v ovocných džusech. Během deset dnů trvající vědecké studie, během které jsem nejprve pil ředěný čaj a později pouze minerální vodu, k vylučování stolicí nedocházelo vůbec. Má střeva byla opakovaně pozorována pod rentgenem a ukázala se jako zcela prázdná. Pokud jde o trávicí orgány jako žaludek, střeva, jítra, žlučník a tak dále, ukázalo se, že nedochází k žádné regresi. Pozorování také ukázala, že nedochází k žádné degeneraci. Je naopak známo, že u lídí, kteřé drží půst, dochází po nějaké době k regresi, nejspíše z nedostatku výživy, která má za následek určitý druh 'sebe-trávení', 'sebe-kanibalismu', které v konečné fázi končí smrtí. Při výživě ze světla toto probíhá zásadně odlišně. Svůj každodenní stav pociťuji jako stav 'pozastavení' těchto funkcí. Přestože neaktivní, zůstává ceý systém neporušený. Jediným vysvětlením může být, že orgány nepřestávají být vyživovány - pouze jiným způsobem. To také potvrdily výsledky všech laboratorních pozorování. Nebyla zaznamenána žádná nedostatečnost. Pociťuji a prožívám tento stav stejně jako jsem se cítil dříve v období mezi jídly nebo po dokončení trávení. Otázka: Dokázal byste dnes sníst porci špaget, kdybyste na ně dostal chuť? Jsem přesvědčen, že bych kdykoli dokázal začal znovu jíst. Jak jsem zmínil, cítím svoje tělo a zvláště orgány trávicího traktu jako jsem je cítíl dříve mezi jednotlivými chody, když jsem ještě jedl. Myslím si, že orgány jsou v režimu učitého druhu odpočinku ze kterého dokáží reagovat a fungovat jako dříve. Otázka: Uvedl jste, že když jste začínal přecházet na breathariánství, měl jste spíše nadváhu, zatímco dnes je vaše váha stabilizovaná. Je pravidlem, že všichni lidé, kteří se o to pokusí, musí ztratit váhu? Zdá se, že lidé ztratí váhu téměř pokaždé během prvního týdne 21 denního procesu. O kolik kilogramů, to je proměnlivé a závisí to pravděpodobně na tom, kolik mají nadváhu nebo podváhu. Setkal jsem se s lidmi, kteří měli zjevně podváhu, ale i tak ztratili během prvního týdne 4-5 kilogramů. Později se to vyrovnalo. Otázka: Jste si vědom toho, že jste vyživován ze světla? Když započítám svůj pocit pohody ke skutečnosti, že jsem vyživován ze světla, pak mohu říci, že jsem si toho vědom, ale ne ve smyslu, že bych najednou dostal pocit: Nyní potřebuji trochu světla nebo více potravy ze světla. Proces příjmu energie a proces látkové výměny se zdá vyrovnaný a když se aktivuje v době, kdy je potřeba, potom tak jemně, že si toho osobně nejsem vědom. Pozn. redakce: Rozhovor bude mít pokračování

Ahoj, rád bych zde uveřejnil osobní zkušenost učitele Benno Walbecka, jak ji popisuje v knize Michael Werner.. K citaci z knihy jsem dostal svolení od nakladatele knihy. "O 21 denním procesu jsem se poprvé dozvěděl na podzim roku 2002 z článku v časopisu Das Goetheanum. Bylo mi tehdy čerstvých 39 let, posledních 12 let jsem pracoval jako učitel. Moje obě děti tehdy žily se svojí matkou, se kterou jsem byl rozvedený. Rozvod by pro mne těžký z mnoha pohledů, žil jsem sám, přestěhoval jsem se do nového města a snažil jsem se zorientovat v novém prostředí. Samotný fakt, že Das Goetheanum článek uveřejnilo, mne ve skutečnosti překvapil, neboť se mi zdálo, že citovaná literatura a celý proces jako takový s antroposofií nemají mnoho společného. Redaktoři měli ale evidentně pocit, že by článek mohl být pro čtenáře důležitý. Popisovaný proces ve mne okamžitě vzbudil zájem. Nepochyboval jsem o tom, že žití ze světla je možné a položil jsem si přímo otázku: můze to dokázat skutečně každý - i já? Byl jsem přesvědčený o tom, že bych to rád vyzkoušel. Na druhé straně ale ve mně také cosi protestovalo. Jako mladý jsem totiž zvažoval myšlenku věnovat se zemědělství, protože práce se zemí, se mi zdála zajímavá a v naší době potřebná. Stal by se potom takový sen zbytečným? Neuměl jsem si to představit. A jestliže by byla možnost žití ze světla pro každého, zpochybnilo by to tolik opakované dogma 'tři dny bez vody, několik týdnů bez chleba a - smrt', a tedy že lidé umírají hladem a žízní pouze proto, že očekávají, že se tak stane. Taková představa mne znepokojovala. Zanedlouho po přečtení článku jsem se s Michaelem Wernerem setkal a navštívil jeho přednášku na téma žití ze světla. Seznámil jsem se tak více s tématem samotným, ale zatímco na některé otázky jsem dostal odpověď, nekteré nové otázky vyvstaly. Začínalo mi docházet, že způsob žití ze světla by problém uživení lidstva nevyřešil, protože přechod na tento způsob je věcí čistě osobního rozhodnutí a nemůže být o něm rozhodováno nikým ostatním. Jak čas plynul, moje chuť vyzkoušet celou věc na sobě, byla stále silnější. K nastoupení 21 denního procesu jsem se odhodlal asi rok poté, co jsem o něm slyšel poprvé. Kromě mé zvědavosti, zda opravdu dokáži žít jen ze světla, mne navíc přitahovaly další výhody nejezení, například představa nově získaného volného času, většího množství energie, zlepšení zdraví a úleva mému těsnému rozpočtu. Musel jsem vyřešit několik neočekávaných překážek. První potíž představovalo rozhodnutí se pro spravný termín, protože stáhnout se ze svého každodenního života po dobu tří týdnů by bylo obtížné. Když opominu letní prázdniny, připadaly pro mne coby učitele v úvahu již jen zbývající maximálně dvoutýdenní období volna. A tak poté jsem celou věc několikrát odložil, rozhodl jsem se nakonec na přechod během šestnáctidenního podzimního volna s tím, že první tři a poslední dva dny volna by zasahovaly do pracovních dní. Vždy jsem hodně sportoval a cítil jsem se v dobré kondici. Svůj plán jsem probral se svým mentorem, který mne měl celým procesem provázat a dohodli jsme se, že to tak uděláme. Při přechodu mi asistoval další pomocník, který se mnou sdílel domácnost. Mentor mi pravidelně telefonoval a někdy se zastavil na kus řeči. Doporučení knihy, abych většinu času trávil pokud možno o samotě, jsem se ale důsledně nedržel. Dodržoval jsem ale doporučení, abych střídal období aktivity a odpočinku a také instrukce ohledně pitného režimu (žádné pití během prvního týdne a hodně pití během dalších 14 dní). Hlad ani žízeň mne příliš netrápily, měl jsem ale problémy se 'suchem v ústech' (která jsem si nechtěl vyplachovat) a s tím, že jsem mnoho času trávil ležením. Neměl k disposici balkón ani kousek zahrádky a chybělo mi tak přirozené prostředí. Našel jsem si někoho, kdo mne odvezl, když jsem potřeboval ven nebo kdo mne doprovázel na denních procházkách. Ke konci prvního týdne se mi točila hlava a cítil jsem se slabý při chůzi. Kromě těchto příznaků jsem postupoval přechodem bez problémů, které by stály za zmínku. Rozhovory s mým mentorem mi velmi pomáhaly, neboť vyvstávaly otázky, které nebyly probírány v knize. Byl jem udiven tím, jak snadno jsem se vypořádal s nepitím. Mojí největší obavou bylo, zda můj záměr nebude ohrožovat život a byl jsem připraven jej přerušit v případě, že bych zaznamenal jakékoli vrovné příznaky. Nepociťoval jsem ani žádnou bolest v oblasti ledvin, ktará bývá příznakem nedostatku příjmu tekutin. Mezi všemi věcmi, kterých jsem si všiml a které mne zaujaly bych vyjmenoval čtyři, které mi přišly nejzajímavější: - budil jsem se kolem čtvrté hodiny ranní s pocitem plného a dostatečného spánku a potřeba spánku se dále zmenšovala - dokázal jsem se soustředit na svoji práci po znatelně delší dobu než dříve - když si můj pomocník vařil jídlo pro sebe, omlouval se mi za vůni, kterou vydávalo, já jsem ji ale vnímal s radostí. Na druhou stranu představa, že bych jídlo ochutnal, ve mne vyvolávala nevolnost. - o šest měsíců dříve jsem si musel vzít několik dní volna kvůli mým vážným problémům s křečovými žílami. Křečové žíly nyní úplně vymizely. Po mém návratu do práce si lidé začínali všímat, že jsem se změnil. Po třech týdnech jsem ztratil 10 kilogramů váhy a v obličeji jsem také vypadal hubenější. Moje třída (deváťáci) slyšela z doslechu o tom, čím jsem prošel a přáli si, abych si snimi o tom popovídal. Připravil jsem si termín, dostavili se všichni kromě jednoho žáka, který byl o záležitosti již obeznámen. Žáky nejvíce zajímalo: 'Je opravdu možné žít ze světla? Jak to děláte? Proč to děláte?' A reagovali několika způsoby: Nedůvěra (je to nemožné), nejistota (jistě že to není možné, ale proč by nám lhal?), přijetí (není pochyb o tom, že to je možné, ale jak se k tomu může donutit?). Někteří kolegové měli také poznámky (Jak můžeš učit aniž bys cokoli jedl?), ale nikdy nezačali žádnou konverzaci. Z počátku vzbudilo celé téma ve škole senzaci. Řada studentů mne vyhledávala, což jsem ne vždy schvaloval, ale některé momenty byly docela humorné. O mých narozeninách jsem například obdržel poukázku do solária, jindy když jsem byl pozván na jídlo, se mne ptali, jestli bych si dal raději 40 nebo 60 Watů. Byl jsem ale také dost sledován a vše, co jsem dělal, bylo kriticky hodnoceno. Ať jsem udělal nebo řekl cokoli, vzbudilo to pokaždé komentáře typu: 'Tak takhle se chová a mluví někdo, kdo už nic nejí'. Když jsem někdy při výuce zareagoval tak, že se to studentům nelíbilo, shodili to rychle na mne s tím, že mám zase špatnou náladu: 'není divu, když nic nejíte!' Pokud jde o mne, neměl jsem pocit, že by moje nálady byly horší než jindy. Ať jsem dělal cokoli, bylo to vždy spojováno s mým nejezením, aniž by se kdokoli snažil přemýšlet o jiných možných důvodech. Po nějaké době si na celou věc lidé zvykli a její senzačnost pomalu uhasínala. I když jsem někdy reakce na můj přechod snášel těžce, můj celkový pocit byl pocit spokojenosti. Má očekávání byla naplněna a někdy dokonce překročena. Zpočátku jsem měl například problém vyrovnat se s volným časem, který jsem najednou získal, nepotřebnost nakupování, vaření a umývání nádobí představuje citelnou úsporu času, když žijete sami. Jezení coby společenská událost pro mne znamenalo větší problém. Babička ráda peče pro svého vnoučka, přátelé vás pozvou na jídlo. Všichni byli tím, že jsem nejedl, zklamáni. A tak jsem musel vysvětlovat, předkládat důvody, někdy se dokonce obhajovat. Nebylo to moc zábavné a tak jsem se někdy 'ze zdvořilosti' k jezení připojil. Zpočátku jsem cítil k jezení averzi, následně jsem si je ale docela užíval. A tak jsem si občas nějaké jídlo dal. Nepravidelnost, se kterou jsem tak probouzel svůj trávicí systém, ale nebyla vůbec příjemná a vždy jem pociťova úlevu poté, co se nakonec vše zase zklidnilo. Na konci 21 denního procesu se moje váha ustálila na 70 kilogramech. O čtyři měsíce později ale začala klesat, bez jakéhokoli zjevného důvodu a to i přesto, že jsem energie pociťoval stejně a cítil jsem se celkově dobře. Nechal jsem si poradit a začal jsem znovu po malých soustech jíst, tím jsem si stabilizoval váhu, ale když jsem znovu přestal jíst, váha se začala opět snižovat. Tento jev jsem neměl možnost dále zkoumat, protože jak se věci vyvíjely, rozhodl jsem se po nějakou dobu jíst opět normálně jako dřív. Stalo se tak kvůli mé dceři, tenkrát jedenáctileté, která u mne v té době začala bydlet. S ohledem na její věk a stavbu jsem si nebyl jistý, jaký vliv by na ni mělo, kdyby s ní otec při jídle jen seděl u stolu a nikdy nejedl. Jsem velmi rád, že jsem procesem 21 dní prošel a zkušenost s ním si nenechal ujít. Pocit, který jsem zažíval při nejezení, mi schází a jeho pozitivní účinky s tím, jak jsem se vrátil opět k normální stravě, ustupují. Častěji se unavím, potřebuji více spánku a křečové žily se mi znovu objevily. Po jídle se často necítím dobře, protože cítím, jak je moje tělo nadbytečně zatíženo. I když je dnes dcera mimo domov, například na školním výletě nebo s kamarády, jím už ale nyní běžně jako dříve. Jíst znovu v době hlavních jídel mi také nedělá problém, říkám si totiž, že jednou až budou děti veliké a vyletí z hnízda, ten den nakonec přijde..! Benno Walbeck"

Life from Light Život ze světla Autor: Michael Werner Oficiální text autora: 'Mým cílem není přesvědčit lidi aby přestali jíst. Mojí nadějí je, že začnou měnit způsob myšlení, včetně uvažování o jídle a pití' - Michael Werner. V roce 1923 přestala Therese Neumann, jeptiška z jižního Německa, jíst a pít. A kromě hostie, kterou přijímala během mše, již jíst znovu nikdy nezačala a přesto žila dalších 35 let. V průběhu let byla zaznamenána řada podobných případů, často se jednalo o svaté muže z Východu, které dodaly tématu až jakýsi statut mystičnosti. Tyto případy však zůstávají příliš neobvyklé na to, aby mohly být moderními vědci smeteny ze stolu. Michael Werner nastoluje skeptikům novou výzvu. Padesátník v kondici vlastní dokotrát z chemie a je výkonným ředitelem výzkumného institutu ve švýcarsku. V tomto pozoruhodném díle popisuje, jak přestal s jezením v roce 2001 a přežil naprosto zdravý bez jídla až do současnosti. Tvrdí dokonce, že se nikdy necítil lépe. Na rozdíl od některých lidí, kteří dosáhli podobného výkonu, zůstává obyčejným mužem, který žije plný a aktivní život. Michael Werner vědce otevřeně vyzývá: 'Zkoumejte mne za pomoci jakýchkoli vědeckých pozorování a údajů!' Jeden takový test v knize také představuje - byl při něm ponechán po dobu deseti dní zcela bez jídla a detailně monitorován. Werner také popisuje podrobnosti toho, jak jíst přestal a jak jeho život bez jídla od doby vypadá. Kniha také obsahuje další zprávy o těch, kteří se pokusili následovat stejný způsob života a je doplněna o materiál podávající možná vědecký vysvětlení toho, jak lze žít ze světla. Odkaz na knihu na Amazonu je zde. Podstatná část knihy je v angličtině na Books Google, zadejte do vyhledávače 'Life from Light'