film Recenze: No Way to Heaven

[Redakce]

Ahoj všem,

 

Rád bych napsal pár řádek o dokumentárním filmu No Way to Heaven (2008), který vznikl jako první dokument o breathariánství a spolu s Na počátku bylo světlo (2010) tvoří dvojici dvou dosud jediných celovečerních dokumentů na toto téma. Autory dokumentu jsou mladí Christof Schäfer (*1981) a Janos Tedeschi (*1983), kteří na filmu pracovali v létech 2006-2008 a film se stal jejich prvním celovečerním dokumentem.

 

Film jsem si objednal přes Amazon a po týdnu čekání na mne již čekal na poště. Po otevření obalu mne uvítala hned DVD dvě. První DVD obsahuje dokument samotný, na druhém se nachází několik bonusových a stejně tak zajímavých rozhovorů.

 

 

 

Začněme tedy tím prvním.

 

 

Dokument No way to heaven je z pohledu scénáře velmi jednoduchý. Na rozdíl od Na počátku bylo světlo nezapojuje takové množství postav, naklade tolik otázek, nepropojuje se s obory fyziky či medicíny. Osu dokumentu tvoří skutečný příběh švýcarského mladíka, který se rozhodl na thajském ostrově realizovat takzvaný '21 denní proces' přechodu k breathariánství. Tento proces je v reálném čase dokumentován po celou dobu 'experimentu' a my máme možnost se jej zblízka účastnit. Tato ústřední linie dokumentu, je rozšiřována třemi vsuvkami, které v klíčových okamžicích příběh mladíka přerušují a odbíhají nás seznámit s dalšími zajímavými postavami breathariánství. Tyto vsuvky jsou obsahově velmi schématické a nedávají postavám příliš možnost představit jejich konkrétní zkušenost, fungují však samy o sobě a dávají dokumentu další rozměr. Zatímco je tedy dokument poměrně skladebně jednoduchý, tím, že jsme svědky mladíkova příběhu, který sledujeme téměř den po dni, očekáme každý jeho nový den se zaujetím a jsme do příběhu jednoznačně vtaženi.

 

 

Příběh samotný začíná záběry nám dosud neznámého mladíka, který si připravuje v jakési kuchyňce nápoj. Až s postupem času se dozvídáme, že se jmenuje Fritz, pochází ze Švýcarska a nachází se se svojí přítelkyní v chatce na odlehlém thajském ostrově, kde se připravuje na svůj přechod k breathariánství. Z výpovědi mladíka do kamery se dozvídáme, že se zajímá o jóju a že průvodcem procesu je mu kniha Život ze světla (Autor MIchael Werner) Ve čtyřech dějstvích se pak odehrává příběh samotný, ve kterém máme možnost sledovat průběh jeho proměny v téměř denních intervalech.

 

Po posledním napití se začíná první týden procesu, během kterého se Fritz chystá nepřijímat žádnou potravu a během kterého nebude ani pít. Z výpovědí se dozvídámé o jeho motivacích, očekáváních i pocitech z jednotlivých dní, sledujeme změnu váhy, atmosféru doplňují úvahy jeh přítelkyně, která ho na jeho rozhodnutí doprovází i dlouhé a někdy až meditativní záběry z prostředí ostrova. S obtížnými prvními dny se Fritz přibližuje k sednému dni, po kterém již bude moci pít. První dějství končí 6. dnem, ve kterém již s viditelnou úlevou Fritz očekává blížící se poslední den jeho žití bez vody. Již zítra se bude moci napít.

 

Zde přichází na řadu první vsuvka, kamera se toulá po neznámém městě, jak se později dozvídáme indickém Ahmedabádu, kde byl ve Sterlingově nemocnici prováděn známý test s Prahladem Janim, 82 letým indickým svatým mužem, který nekonzumuje potravu ani nepije již řadu desetiletí. Hlavní vyšetřující lékař i další členové personálu popisují průběh testu, při kterém Prahlad Jani nepřijímal pevnou ani tekutou stravu, nebylo u něho pozorováno po celou dobu testu žádné vyměšování a jeho vnitřní orgány byly nalezeny v naprostém pořádku. Na rozhovoru z prostředí nemocnice v zápětí navazuje reportáž z místa, kde Prahlad Jani žije, jeho pomocníci ukazují jeho komůrku, lůžko, umyvadlo, zazní i pár vět od Prahalda Jani samotného.

 

 

Vracíme se zpět ke Fritzovi, který se mezitím s blížící se půlnocí šestého dne slavnostně připravuje na svůj první šálek. Je viditelně šťastný. Následuje druhý, snazší týden procesu, ve kterém již Fritz může pít, zatím jen ředěné nápoje.

 

Přichází druhý vsuvka, kterou je reportáž s indickým džinistou a vyznavačem hledění do slunce jménem Niranjan Bhagat. Ten vysvětluje v základě možnosti přijímání energie ze slunce i to, jak díky hledění do slunce omezil množství přijímané hmotné potravy o 30-40 procent. Po rozhovoru v domě jej sledujeme při jeho ranní praktice. Po ní Niranjan vysvětluje, jak se mu po této praktice zlepšila paměť natolik, že dokáže zpaměti recitovat džinistické svitky v délce 24 hodin, aniž by se opakoval.

 

 

Vracíme se ke Fritzovi, který je zatím 14. dnem bez jídla o 4 kg lehčí. Zatímco oceňuje zkušenosti z prvního týdne, dodává, že má pocit, že k dalšímu zvyšujícímu potenciálu nedochází a že může pociťovat i jeho ústup. Zahajuje svůj třetí týden bez jídla, během kterého se dozvídáme více o Fritzovi samotném. Fritz konstatuje, že jej doprovází pocit nedostatku energie. Máme opět možnost s ním prožívat jeho dny, kdy se vydává za nákupy nebo okamžiky, kdy se koupe v přírodním jezírku.

 

Příběh přerušuje poslední reportáž. Seznamujeme se v ní s postavou Indky jménem Sanjay Padhiyar, která ve svých údajných 110 let upoutána na lůžko odpovídá na otázky dokumentaristů. Potvrzuje že od doby, kdy žila v místě zvaném Orisa, kde se věnovala meditaci, tedy asi po dobu 60ti let nepřijímá potravu. Odpovídá na otázky co hledala při meditaci a co během ní prožívala.

 

 

Jak se daří Fritzovi se dozvídáme v zápětí. Jeho přítelkyně vysvětluje, že se oba chystají zpět do thajské civilizace, kde budou vystaveni hojnosti nejrůznějšího jídla, připomíná, že v obdobích po procesu dochází u lidí často k návratu k běžné stravě ze společenskéch důvodů a se špetkou přátelské zlomyslnosti je zvědavá, jak se Fritzovi bude dařit. Následuje střih na ni a Fritze jak sedí vedle sebe v thajské tržnici a zatímco ona si dopřává porci čerstvého melounu, Fritz s lahví džusu v ruce se rozhlíří a usmívá, možná přemýšlí, co bude dál?

 

Následuje přepis emailu, který autorům přišel po 28 dnech od započetí Fritzova procesu, ale na ten si počkejte sami

[Redakce]

Druhé DVD představuje 68 minut bonusového materiálu. Vedle krátkých odstavečků o autorech samotných jsou to především čtyři samostatné rozhovory se zajímavými osobnostmi spojenými s příběhem breathariánství. Osobnosti nejsou nijak zvlášť uvedeny do souvislosti s Fritzovým příběhem, jejich výpovědi jej však zajímavě doplňují.

Prvním byl rozhovor s Jasmuheen, Australankou, která je známá svojí zásluhou o propagaci myšlenky breathariánství i 21 denního procesu přechodu prostřednictvím svých přednášek a knih. Jasmuheen odpovídá na otázky, jak se k celému tématu v devadesátých létech dostala, vysvětluje, že ona sama není autorkou metody 21 dní, jen o ní ve snaze ji nějak uceleně a logicky představit, začala psát články na základě zkušenosti ze skupin, které na to téma v té době v Austrálii vznikaly. Popisuje jak ji svět označil za neoficiálního vůdce celého breathariánského hnutí a kdykoli se kdekoli cokoli stalo, byla za to hnána k zodpovědnosti právě ona. Argumentuje, že 7 lidí z 10 při 21 denním procesu opomíjí pravidla uvedená v knize a že se rozhodla od 21 denního procesu od roku 1990 distancovat. Vysvětluje rozdíl mezi lidmi přiklánějícími se k různým životním směrům a z toho vyplývající jejich odpovídající připravenost k žití bez hmotné stravy.

Dr. Sudhir V. Shah je profesor neurologie a vedoucí týmu, který podrobně zkoumal Prahlada Janiho v době jeho pobytu v nemocnici v Ahmedabadu v roce 2006. Sudhir popisuje podmínky pozorování, vyjmenovává testy, kterým byl Prahlad vystaven. Vysvětluje podmínky testu, skutečnost, že, pozorovaný byl pod nepřetržitým dohledem monitorovacích kamer a potrvzuje, že během deseti dní, během kterých byl Prahlad Jani zkoumán, nepřijímal žádnou pevnou ani tekutou stravu a nevykonával malou ani velkou potřebu. Potvrzuje dále, že všechny testy vykázaly normální hodnoty a konstatuje, že pozorovaný jev je obtížné vysvětlit současnými poznatky vědy s ohledem na fakt, že Prahlad Jani k zachování svých životních funkcí nespotřebovává žádné kalorie. Zamýšlí se také nad možným vysvětlením příjmu jiného druhu energie z vnějšího prostředí a vyzývá výzkumné týmy současných vědců, aby tento fenomén pojali jako výzvu a hledali vysvětlení. Předpovídá, že věda o energiích je vědou budoucnosti, která změní patrně pohled na vědu samotnou.

Dr. Michael Werner (* 1949) je doktor chemie a ředitel výzkumného institutu ve švýcarském Arlesheimu. Sám nekonzumuje hmotnou potravu od ledna 2001, rozhovor s ním byl však pouze v němčině, kterou příliš neovládám a tak jsem jej musel přeskočit. Byl ze všech rozhovorů nejdelší a jistě zajímavý, autor v něm popisuje svoji zkušenost s breathariánstvím i se zamýšlí nad pozicí breathariánství v rámci současného vědeckého poznání.

Posledním bonusovým hostem je jogín jménem Swami Vivekananda Saraswati, který jak vyplývá z rozhovoru, do určité míry přihlížel Fritzovu pokusu o přechod k breathariánství. Swami ve svém prvním vstupu nejprve srovnává křesťanské a jogínské pojetí spirituality a přechází k prvním zmínkám o breathariánství, jak je údajně představil v roce 1946 ve své knize Životopis jogína Paramhansa Yogananda. Ten v knize popsal příběh Theresie Neumannové a Giri Baly se kterými se na svých cestách setkal. Swami příběhy obou žen podrobněji rozvádí.

Swami dále odkazuje na zmínky o maně, jak je zmiňována u starověkých Židů i v příbězích z doby Ježíše. Díky maně, která prý vznikala v podobě krystalků tvořících se na povrchu kamenů, dokázali lidé v poušti přežít bez potravy dlouhé měsíce. Dále je popisován příběh jogína, který dokázal při pokusu v Rockefellerově institutu vydržet bez dechu pohřben pod zemí po dobu několika dní. Z těchto příběhů Swami naznačuje, že příjmem energie z jídla nebo dechu lze pravděpodobně nahradit z alternativních zdrojů. Swami vysvětluje, že se jedná o otázku stavu mysli, podobně jako u lidí přecházejících přes žhavé uhlí, jev, který také nemá vědecké vysvětlení.

Swami dále poukazuje na to, že ze 100 absolventů 21 denního přehodu vydrží nejíst pouze 1-2. Je to podle něho z důvodu silné společenské funkce jídla, která lidi spojuje, a bez které by se jednotlivci ocitli v izolaci.

Na závěr se staví skepticky ke snaze prokazovat breathariánství před vědeckými týmy, neboť z podstaty lidské povahy budou lidé mít, podle Swamiho, vždy tendenci pochybovat bez ohledu na předložené důkazy, podobně jako u vegetariánství, při kterém si i přes všechny důkazy někteří nakonec řeknou: 'Tak možná že to jde, ale já bych si stejně dal stejk.'